Bezprostřední a téměř neustálý fyzický kontakt matky a dítěte v prvním půlroce života. Takový je recept amazonských indiánů na bezproblémové osamostatnění dítěte v pozdějším věku. Vychovávají své potomky skutečně lépe než my?

Když se psycholog začne zabývat odkazem primitivních kultur moderní civilizaci, bývá akademickou obcí šmahem odsouzen. Zřejmě proto, že šamanismus a praktiky přírodních národů si získávají nekritické zastánce mezi širokou veřejností. Nadšené stoupence si v našich zeměpisných šířkách našel i „koncept kontinua“ – výchovný model inspirovaný životem venezuelského kmene Yequanů. Zkusme ho nezaujatě posoudit a porovnat s názory moderní psychologie.

Je kočárek pro dítě vězením?

Psychoterapeutka Jean Liedloffová, která strávila s Yequany v Jižní Americe několik let, napsala již v polovině sedmdesátých let úspěšnou knihu o jejich přístupu k výchově. Tento světový bestseller se u nás objevil až před pár lety. Nicméně i zde si získal stoupence a následovatele. Autorka v knize jasně vysvětluje, jak se máme po způsobu indiánů chovat k novorozeňatům a batolatům, a výslovně tento způsob výchovy staví proti evropskému modelu. Ten totiž podle ní způsobuje asociální chování a lidskou nejistotu. Co tedy doporučuje?

V prvé řadě apeluje na bezprostřední kontakt – dítě první půlrok až osm měsíců téměř neopouštět a mít je co nejblíže vlastnímu tělu. Indiánky je nosí v šátku při všem, co dělají, ať už vaří, nosí vodu, nebo sbírají dřevo. Dítě se tak stává přirozenou součástí lidského světa a je mu stále poskytováno základní bezpečí, které pak vytvoří jeho důvěru v tento svět.

Na západní výchově Liedloffová kritizuje, že děti tráví příliš času samy v nečinnosti – v postýlkách či v kočárku, kde mají kvůli omezenému výhledu jednak málo podnětů a jednak trpí izolací. Novorozenci neumí žít jinak než v přítomnosti, a pokud momentálně matka chybí, chybí jakoby napořád. Děťátko si nedokáže říct, že máma za chvilku přijde.

Nehoupej se, spadneš

Po tomto období, tedy jakmile dítě začne lézt, Liedloffová naopak doporučuje dítě s důvěrou vypouštět do světa a nekontrolovat je při každém kroku. Popisuje, jak se u indiánů přesvědčila o obrovském pudu sebezáchovy malých batolat, kterým nikdo nebránil, aby lezla v džungli nebo si dokonce hrála s nabroušenými noži. Naši úzkostnou péči o bezpečí dítěte považuje za nešťastnou, neboť může fungovat jako sebenaplňující se proroctví: když se dítěti například dlouho opakuje, že se nemá houpat, protože spadne, tak nakonec jednou opravdu spadne.

Jak na tento přístup reaguje současná psychologie? Etolog Adolf Portmann upozorňuje, že člověk patří k zoologickému druhu, který svá mláďata nosí. Stejně tak německý profesor B. Hassenstein na základě postavení kyčlí a úchopového reflexu člověka dokazuje, že jsme přírodou předurčeni k tomu, abychom byli „nošenci“. Po statisíce let matky děti nosily, a to zřejmě na levém boku. Dítě bylo u matčina srdce, jehož rytmický tlukot je uklidňuje, bylo také u matčina prsu, který mu je zdrojem potravy.

Co nejtěsnější tělesnou blízkost matky a dítěte v raném stadiu vývoje doporučuje i německá psycholožka českého původu Jiřina Prekopová, která rozvinula terapii pevným objetím. Zdůrazňuje i jiné výhody nošení dítěte: „Během doby v šátku na těle matky se dítě naučí mimo jiné vyjadřovat svou zlost vůči matce a konfrontovat se tak dlouho, dokud se opět nespojí se svými city k matce,“ píše ve své knize Kdybyste věděli, jak vás miluji. „Evropská výchova opoziční projevy často trestá, a my se proto neučíme konflikty řešit, ale vyhýbat se jim.“

Ozývají se však i pochybovačné názory. Například nestor české dětské psychologie Zdeněk Matějček napsal: „Sám si nemyslím, že by prosperita dítěte byla nošením nějak zajištěna.“ Pravda je, že výzkumem to zatím prokázáno nebylo, hlavně z toho důvodu, že spolehlivé srovnávací studie v této oblasti lze naplánovat a provádět velmi těžko. Nakonec ani to, že děti venezuelských indiánů byly nezvykle klidné a spokojené, nemusí být dáno jejich nošením v šátku, ale například genetickými predispozicemi.

Věda neposvětí, praxe ano?

To, co přímo neposvětil vědecký výzkum, si „pokusně“ začaly ověřovat matky zmíněné komunity nadšenců. Jedna z nich píše: „Byla jsem okolím varována, že dítě svou neustálou přítomností rozmazlím. Opak byl ale pravdou. Ve tři čtvrtě roce byl syn velmi samostatný a společenský, z mé nepřítomnosti si nic nedělal.“ V tomto ohledu můžeme chápat největší poučení z celé knihy – výchova, která považuje za nutné od nejútlejšího věku dítě konfrontovat s neuspokojením jeho potřeb, často produkuje neurotické jedince. Když základní potřeby lásky a svobody nejsou nasyceny, hledají děti náhradní uspokojení. Jako zvlášť účinná se ukazuje dobrá výkonnost. Dítě se snaží co nejlépe uspět a stále na sebe strhává pozornost matky. Tím rodiče vlastně dosahují opaku, než svou výchovou původně zamýšleli.

Zatímco tato část odkazu Yequanů je pro mnoho dnešních matek inspirativní, ta druhá – která vyžaduje větší důvěru v jejich bezpečí – naráží na nezpochybnitelné kulturní rozdíly. Z autorčina popisu vyplývá, že indiáni na rozdíl od nás více vyznávají fatalismus a mají díky tomu odlišný přístup k smrti (odmítali například odvézt i těžce nemocné do nemocnice). Snadněji se tedy dokážou vypořádat s případným poraněním dítěte. Nicméně apel na důvěru v přirozené schopnosti dítěte a jeho instinktivní potřebu včlenit se řádně do lidského společenství je dobré následovat.

Autorka je psycholožka.

Kde se dozvíte víc?

LIEDLOFF, Jean. Princip kontinua. Praha: DharmaGaia, 2007.

PREKOPOVÁ, Jiřina. Malý tyran. Praha: Portál, 2009.

MATĚJČEK, Zdeněk. Prvních šest let ve vývoji a výchově dítěte. Praha: Grada. 2005.